Historie Itálie
STAŘÍ ETRUSKOVÉ
Etruskové byli prvním významným národem v Itálii. Podle nalezišť můžeme soudit, že se jednalo o velmi kulturně a umělecky založené etnikum. Nádherné šperky, keramika a fresky v hrobech nám o tom podávají důkaz. Hrobky Etrusků (nekropole) můžeme spatřit na vlastní oči ještě dnes v Cerveteri poblíž Říma. Svou významností se řadí mezi památky UNESCO.
Etruských památek je samozřejmě více po celém Toskánsku, Laziu a Umbrii. Za zmínku stojí naleziště v Tarquinii, kde je také významné muzeum. Etruské památky jsou též v muzeu ve Florencii (Museo Archeologico) a Vatikánu (Světské gregoriánské muzeum).
Původ i jazyk Etrusků je dodnes neznámý, ale od 9. století před Kristem se postupně rozšířili po celé Itálii. Etrurie, jak se etruská království nazývala, ovšem nikdy nebyla sjednocena, fungovala jen jako volná konfederace měst.
STAROVĚKÝ ŘÍM
Pod etruskou nadvládou byl roku 753 př.nl. založen Romulem a Remem Řím, jak vypráví legenda. Na jihu Itálie a na Sicílii se v té době rozšiřovala řecká kultura. Řekové byli úhlavními nepřáteli Etrusků, ale osudným se jim stalo původní obyvatelstvo, Latinové, kteří roku 509 před Kristem Etrusky svrhli a založili republiku. Řím se brzy stal důležitou mocenskou základnou a obchodním centrem.
Za vlády prvního císaře Augusta získal Řím kontrolu nad celým Středozemním mořem. Vrcholu dosáhlo Římské impérium v 1. a 2. století n.l. Rozkládalo se od Británie až po Egypt. Tak rozlehlé impérium se špatně spravovalo. Ve 3. století zachvátila impérium ekonomická krize. Roku 395 se říše rozpadla na dva velké celky – Západořímskou říši a Východořímskou říši.
Západořímská říše se rozpadla r. 476, kdy byl Řím dobyt a sesazen poslední císař Romulus Augustus. Východořímská říše, později také nazývána říše Byzantská, vydržela až do roku 1453.
Romulus a Remus
STŘEDOVĚK
Itálii ovládly kmeny Germánů. Nějakou dobu část území patřila také Byzantské říši. V 8. století byla království Ostrogótů a Langobardů v severní Itálii poražena franckým vládcem Pipinem. Ten dal území kolem Říma a Ravenny papeži a tím vytvořil Papežský neboli církevní stát. V 8. a 9. století byla většina Itálie formálně sjednocena v rámci Svaté říše římské, ale ve skutečnosti zůstala rozdrobena na několik městských států.
V jižní Itálii a Sicílii v roce 1130 vzniklo silné Království obojí Sicílie, kde vládli Normané. Na severu se v té době rozvíjela největší obchodní centra Evropy – Florencie. Milán a námořní státy – Janov a Benátky. Tato města bohatnoucí na obchodech s orientem se stala nositeli pokroku a rozvoje. Ve 14. století dokonce fungovali jako samostatné republiky.
Do období 14. století můžeme zařadit významná díla od Petrarcy, Boccacia či Danteho a malířů Duccia či Giotta. K nejpůsobivějším památkám středověku patří Palazzo Vecchio ve Florencii a Palazzo Publico v Sieně.
Roku 1347 zasáhl Itálii mor, který se sem dostal obchodními loděmi z Černého moře. Tato obrovská katastrofa zahubila 1/3 obyvatelstva Itálie. Dalším problémem této doby byly stále trvající spory mezi papežem a císaře. Přesto se 15. století neslo ve znamení rozkvětu umění a vzdělanosti.
RENESANCE
Hospodářská prosperita měst vedla k rozvoji stavitelství a výtvarného umění. Odlišný životní styl obyvatel italských měst a zároveň relativně značná politická svoboda stály u vzniku nového typu renesančního člověka.
Pojem renesance byl odvozen z italského slova rinascita, který označuje znovuzrození. V tomto případě šlo o znovuzrození, oživení antické kultury, ke které začali ve 14. – 15. století vzhlížet s nadšeným obdivem italští literáti, vzdělanci, stavitelé i umělci.
Kolébkou renesance se stala Florencie, kde působil jeden z největších renesančních architektů Filippo Brunelleschi, který realizoval kopuli dómu Santa Maria del Fiore. Později ve Florencii působili i malíři Sandro Botticeli a Leonardo da Vinci. Ostatně Michelangelo Buonarotti pocházel také z Florencie.
Z Florencie se renesance rozšířila postupně do Sieny, Luccy, Milána, Benátek a nakonec renesance ovládla i Řím, kde je hlavním důkazem Sixtinská kaple vymalovaná Michelangelem.
Další rozkvět zastavily italské války. Itálie byla rozdělena na dvě části. Severní a střední, kde vládli od roku 1559 španělští Habsburkové, a jižní se Sicílií, kde se střídaly i moci rody španělské, francouzské a rakouské. Papežský stát si nezávislost udržel.
Sixtýnská kaple
18. STOLETÍ
Roku 1800 dobyl Itálii Napoleon a sjednotil ji. Zprvu ho mnozí oslavovali jako osvoboditele, ovšem potom, co začal odvážet cenné památky do Paříže, přišlo obrovské zklamání, a tak po jeho porážce byly znovunastoleny předchozí politické poměry. Navzdory tomu ale napoleonské války umocnily revoluční vlnu v Itálii, namířenou proti feudálnímu systému.
RISORGIMENTO
Risorgimento ,,vzkřísení“ označuje padesát let bojů za osvobození Itálie. Politické sjednocení země podmínil až v polovině 19. století Giuseppe Garibaldi a revoluční osvobozenecké hnutí.
V roce 1859 se do čela dostal a prvním králem sjednocené Itálie stal Viktor Emmanuel II., vládce Sardinie a Piemontu. Do dvou let se k Itálii připojily všechny cizí državy. Tedy roku 1961 bylo vyhlášeno Italské království s hlavním městem Turín. V roce 1866 se k novému státu připojily Benátky a v roce 1870 konečně Řím. Připojením Říma byl proces sjednocení Itálie dokončen. Papež, kterému byla zaručena suverenita nad Vatikánem, však odmítl nové uspořádání země. Také San Marino zůstalo nezávislou enklávou.
V Římě můžeme nalézt obrovský památník Viktora Emanuela, připomínající spíše podivný palác bez komnat, který je díky své gigantičnosti vidět z každého výše položeného bodu. Po hrdinech risorgimenta je pojmenováno mnoho ulic a náměstí téměř v každém italském městě.
Památník Viktora Emanuela
